Hammar

z něho nespouštěl oči. Kollberg to zaznamenal, a aby odvedl hovor jinam, začal:
"Fakta, zdá se, nasvědčují tomu, že někdo včera večer v jednom autobuse zastřelil osm lidí a dalšího postřelil. A že na rozdíl od jiných mezinárodně známých případů tohoto druhu po sobě nezanechal žádné stopy a nedal se chytit. Je sice možné, že spáchal sebevraždu, ale o tom nic nevíme. Máme dvě podstatné věci, ze kterých můžeme vycházet. Za prvé kulky a nábojnice, které by nás případně mohly dovést ke zbrani, jíž byly vraždy spáchány, a za druhé postřeleného, který leží v nemocnici a případně se zotaví natolik, že nám řekne, kdo střílel. Seděl vzadu, takže vraha musel vidět."
"Mno," odtušil Hammar.
"Není toho moc," pokračoval Kollberg."Zvlášť v případě, že by ten Schwerin zemřel nebo ztratil paměť. Je těžce zraněn. Dále nám chybí motiv. A svědci, kteří by nám byli něco platní."
"Třeba se objeví," řekl Hammar."A najít motiv nebude takový problém. Hromadní vrazi bývají psychopati a motivy jednání většinou napoví anamnéza."
"O vědecké kontakty se stará Melander," řekl Kollberg."Za nějaký ten den určitě s něčím přijde."
"Naší hlavní šancí ..." řekl Hammar a podíval se na hodinky.
"Je interní pátrání," dopověděl za něho Kollberg.
"Přesně tak. V devadesáti případech ze sta vede ke zjištění pachatele interní pátrání. Nebuďte tu zbytečně dlouho. Radši se na zítřek pořádně vyspěte. Dobrou noc."
Odešel a v místnosti se rozhostilo ticho. Martin Beck po chvíli vzdychl a řekl: